Časy, kdy hranice mezi fikcí a literaturou faktu byla jasně daná, jsou dávno pryč. Na území bez hraničních kamenů se Frank Westerman pohybuje již dlouho a s odvahou sobě vlastní. Způsob záznamu těchto cest je celou dobu, co Westerman knižně publikuje, konstantní – a nejinak tomu je i v jeho zatím poslední knize Zvíře, nadzvíře. Čtenářský zážitek to však nikterak neumenšuje. I v této knize autor, vybaven reportérskou zkušeností, obdivuhodnou erudicí a osobitou imaginací, putuje časem i prostorem, tentokrát po diaspoře chovu lipicánů v Evropě.

Téma se zdá být na první pohled téměř bizarní, při bližším zkoumání a v kontextu ostatních knih je spíše jen dalším rozpracováním témat, jimž se Westerman věnuje dlouhodobě (česky vyšla v roce 2007 kniha El Negro, s níž má Zvíře, nadzvíře hned několik styčných témat). Stejně jako ostatní knihy vzniká Zvíře, nadzvíře z osobní vzpomínky na událost z dětství či dospívání. Tak jako El Negro pramení v pronikavém zážitku setkání s muzejním exponátem vycpaného člověka, vychází Zvíře, nadzvíře ze vzpomínky na lipicána Conversana Primulu, s nímž se autor setkal při působení v nizozemské jezdecké škole Tarpan. Po zhlédnutí filmové podoby Shakespearovy Bouře, ve které účinkují Primulovi potomci a která konfrontuje lidskou nenapravitelnou povahu (v souvislosti s člověkem Shakespeare píše: „a born devil, on whose nature, nurture can never stick“, s. 39) s nevinností lipicánů, se Westerman rozhodne, že se pokusí nalézt odpověď na otázku, proč právě kůň je nositelem mnoha lidských vlastností. Lipicán je v tomto ohledu považován za koně na druhou, protože jeho vybrané exempláře se po staletí ocitaly na vrcholu civilizační pyramidy u habsburského dvora, kde předváděly své pohybové umění na hudbu velikánů klasické hudby. Lipicáni představují tedy osobitý lidský výtvor nejen po stránce nature (genetická výbava zdomácnělého druhu koně má 64 chromozomů proti 66 chromozomům divokého prapředka), ale i nurture (výchovou získaných vlastností). A tak se Westerman pokusí „to, co člověk v průběhu dějin ke koni přidal, zase oddělit, stáhnout a důkladně prozkoumat. To (však) nutně povede i pronikavému pohledu na holé zvíře zvané homo sapiens“ (s. 57). Právě zkoumání nature i nurture druhu homo sapiens se táhne jako červená nit ostatním Westermanovým dílem, a proto ne náhodou kniha Zvíře, nadzvíře nese podtitul „Tragédie dvacátého století v osudech koně – lipicána“.

Historie lipicánů, zvláště v období druhé světové války, je tak překvapivě ostrým zrcadlem aktuálních témat. České čtenáře jistě zaujmou epizody odehrávající se na českém území, které nabízejí odlišný pohled na události v pohraniční oblasti při osvobozování Československa či odsunu německého obyvatelstva. Westerman se podrobně věnuje vojenské operaci „Kovboj“, jejímž cílem bylo tajně převést stádo lipicánů shromážděných během války v Hostouni na Domažlicku přes hranici na Západ, aby vzácní koně nepadli do rukou Sovětů. Tyto události jsou zasazeny do širšího rámce střetu ideologií: fašistické, která svou důslednou aplikací darwinismu a Mendelových zákonů dědičnosti prolila v zájmu čisté rasy a eugeniky potoky lidské krve (nacistická ideologie se promítla také do genetických pokusů s lipicány), a ideologie stalinské, která se svým příklonem k lamarckismu, respektive k lysenkismu, dopouštěla obdobných zvěrstev v zájmu vytvoření nového člověka a socialistické společnosti. Charta OSN ovšem po válce ustanovila rovnost všech lidí a rozdílnost mezi lidskými rasami je v rámci dominující politické korektnosti tabuizované téma. Diskuse na toto téma se však v tichosti přesunula za dveře laboratoří a v posledních letech vznikají projekty a výzkumy shromažďující údaje o rozdílech v DNA mezi jednotlivými rasami či etnickými skupinami. Jak Westerman ukazuje, homo sapiens je rezistentní vůči jakémukoliv morálnímu ponaučení a všechny jeho pokusy o vylepšení lidského druhu, přestože u zvířat i rostlin dosáhl vynikajících výsledků, byly zatím vždy odsouzeny ke krveprolití či přímo genocidě.

Ačkoli okruh vytýčených témat zkoumání má téměř vědecké parametry, Westerman se jeho zpracování zhošťuje ryze publicistickým, místy až beletristickým způsobem. Sám vstupuje do děje, komentuje a reprodukuje setkání s lidmi, kteří mu objasňují historii pohybu lipicánů po Evropě, zachycuje sled svých myšlenek, klade čtenáři otázky. Kniha proto působí velmi živým, svižným dojmem a čtenář místy může mít pocit, že je součástí procesu psaní, součástí cesty časem. Kniha je psaná jednoduchým stylem tak, aby náročné téma bylo přístupné co nejširšímu publiku, což vždy není tak úplně ku prospěchu věci, protože zajímavá témata (a často ta eticky náročnější) jsou nahlížena zevrubně, takříkajíc ze hřbetu koně. Předestřená fakta jsou sice uváděna do zajímavých souvislostí, ale neproblematičnost, s jakou do sebe jednotlivé dílky skládačky zapadají, místy vzbuzuje obavy, zda předkládaná skutečnost není uměle vykonstruovaná tak, aby naplnila autorův záměr ambiciózních rozměrů. Ať už je pravda jakákoliv, nelze autorovi upřít snahu a odvahu otevřít jak krví zmáčená, tak pod rouškou politické korektnosti skrytá složitá etická a společenská témata plynoucí z vědeckého výzkum a poznání. Zvíře, nadzvíře může být stejně jako ostatní Westermanovy knihy inspirujícím čtením a informačním zdrojem při cestě za poznáním tak nelehce uchopitelného druhu homo sapiens.